U města Česká Třebová, směrem k vesnici Kozlov, se uprostřed lesů můžete ocitnout v pravěku.
V takovém, kdy se na našem území vyskytovali tehdejší lovci a sběrači, první zemědělci, taviči kovů doby bronzové a první etnika,
Keltové a Germáni.

Bylo pozdní letní odpoledne a mířili jsme k rybníku nedaleko města Lázně Bohdaneč u Pardubic.
Den to byl krásný, teplý a slunečný.

Řekla bych že první představa s tím spojená je léto. Den. Světlo. Teplo. Prázdniny.

Lughnasad.
Tento gaelský svátek se slaví na přelomu měsíců červenec a srpen.
Léto, čas plný slunce, života a veselí. Čas sklizně. Snad nejvhodnější k oslavám.

Slunce sice během dne stále pořádně hřeje, ale ve vzduchu je cítit změna.

Máme za sebou Lughnasad a naše rána se změnila.
Nad loukou se objevuje mlha, tráva je chladná, na jejích stéblech déle zůstává rosa a vzduch voní vlhkou zemí.

Léto které bylo plné slunce, síly, energie a pohybu se pomalu posouvá dál. Přichází čas kdy krajina začíná zpomalovat....

Bylo páteční ráno a my jsme s plným autem zvládli vyjet. Cesta vede k Liberci a ještě dál za obec Horní Vítkov. Až jsme dorazili na naše místo. Na vrcholek kde se tyčí archeoskanzen Curia Vítkov neboli Vítkův dvůr.
Nohy, ruce, záda jsme si protáhli a začali stavět stan a přístřešek. Ale ne moderní. Historický, nebo aspoň, historizující.

Zvládli jsme to skrz zimu, chytali jarní teplé chvilky a léto je naší odměnou.